Nový standard IFRS 18 Nový účetní standard IFRS 18, zaměřený na prezentaci a zveřejňování informací v účetní závěrce, má zlepšit srozumitelnost finančního výkaznictví a poskytnout investorům lepší orientaci ve výkonnosti podniků. Standard vydala Rada pro mezinárodní účetní standardy dne 9. dubna 2024. Účinný má být od 1. ledna 2027, a to pro účetní jednotky, jejichž účetní období začíná tímto datem. Srovnávací údaje za rok 2026 proto bude nutné převést do nové podoby. Předčasné uplatnění je povoleno. IFRS 18 nahrazuje a rozvíjí pravidla dosud obsažená ve standardu IAS 1. Největší změny se dotknou především výkazu zisku a ztráty. Výnosy a náklady budou nově členěny do kategorií, například provozní, investiční, finanční, daň z příjmů a ukončené činnosti. Standard zavádí také povinné mezisoučty – kromě zisku po zdanění i provozní zisk a zisk před financováním a daní z příjmů. To má zvýšit srovnatelnost mezi podniky a usnadnit uživatelům účetní závěrky hodnocení finanční výkonnosti. Změny se týkají i prezentace provozních nákladů. Ty budou vykazovány buď podle druhů, nebo podle funkcí. Při členění podle funkcí bude nutné samostatně uvádět odpisy, amortizaci, náklady na zaměstnanecké požitky, ztráty ze znehodnocení a jejich zrušení nebo snížení ocenění zásob a jeho zrušení. Nově se mají zveřejňovat také měřítka výkonnosti definovaná vedením společnosti. Cílem je, aby informace prezentované v účetní závěrce byly úplnější, přehlednější a lépe využitelné pro investory i další uživatele finančních výkazů. IFRS 18 zároveň přináší jasnější rozčlenění informací vykazovaných v primárních výkazech a v příloze. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

NSS k důkaznímu břemenu při výplatě paušálních cestovních náhrad Aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 97/2025 se zabýval problematikou paušálních cestovních náhrad. Zaměstnavatelé volí paušalizaci jako nástroj zjednodušení administrativy, nicméně judikatura opakovaně zdůrazňuje, že tento režim je nezbavuje důkazních povinností. Účastníkem sporu byla agentura práce Manuvia Bonjob, s.r.o., u níž správce daně zpochybnil oprávněnost paušálně vyplácených cestovních náhrad. Předmětem sporu bylo, zda částky vyplacené zaměstnancům skutečně představovaly paušální cestovní náhrady podle § 182 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a tedy splňovaly podmínky pro osvobození od daně podle § 6 odst. 7 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, anebo zda se ve skutečnosti jednalo o zastřenou formu mzdy podléhající zdanění. Daňový subjekt argumentoval tím, že správce daně neoprávněně rozšířil rozsah dokazování. Tvrdil, že při použití paušálního modelu měl správce daně přezkoumat pouze jeho nastavení, nikoli to, zda k pracovním cestám skutečně docházelo. Správce daně naopak namítal, že zjištěné pochybnosti se týkaly jak konstrukce paušálu, tak i existence pracovních cest, a dále upozornil na řadu dalších nesrovnalostí. NSS se v rozsudku přiklonil na stranu správce daně a zdůraznil, že cestovní náhrady náleží zaměstnanci pouze za skutečně vykonané pracovní cesty, jak vyplývá ze samotné úpravy § 152 písm. a) zákoníku práce. Není-li prokázáno, že k pracovním cestám skutečně došlo, postrádá smysl zabývat se výpočtem jejich paušální výše. Daňový subjekt proto musí unést důkazní břemeno a prokázat dvě kumulativní skutečnosti, a to jak správnost konstrukce paušálu, tak faktické uskutečnění pracovních cest. V této souvislosti NSS konstatoval, že cestovní náhrady mohou být od daně osvobozeny jen tehdy, pokud skutečně představují náhradu prokazatelně vynaložených výdajů. NSS dále uvedl, že paušální částka musí být odvozena z konkrétních a přezkoumatelných podkladů, z nichž musí být patrné, jaké druhy náhrad paušál zahrnuje, z jakého časového období a okruhu zaměstnanců se vychází a jaká je obvyklá nákladovost pracovních cest při zohlednění použitého způsobu dopravy. I při uplatnění paušalizace je tedy nezbytné vést evidenci uskutečněných cest, přičemž její rozsah může být méně detailní než u individuálního prokazování. Rozhodnutí NSS potvrzuje, že paušální cestovní náhrady musí mít vždy reálný ekonomický základ. Nelze je používat jako nástroj k faktickému nahrazování části mzdy bez odpovídajícího skutkového opodstatnění, protože v takovém případě hrozí jejich zpětné překvalifikování na zdanitelný příjem ze závislé činnosti. Závěry NSS navazují na dlouhodobý výklad uplatňování paušálních cestovních náhrad a potvrzují, že jejich použití nemusí automaticky znamenat zjednodušení a snížení administrativní zátěže. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Odměny vedení či zaměstnancům – jak o nich účtovat Problematika zachycení nevyplacených odměn zaměstnancům či managementu patří mezi časté a zároveň nejednoznačné oblasti účetnictví. Na konci účetního období vzniká otázka, zda tyto závazky vykázat prostřednictvím dohadných účtů pasivních, nebo formou rezerv. Rezervy reflektují princip opatrnosti a slouží k zachycení budoucích závazků, u nichž existuje nejistota nejen ve výši, ale často i v samotném okamžiku jejich vzniku nebo vypořádání. Rezervy tedy představují kvantifikovaný odhad budoucího výdaje, který souvisí s událostmi běžného období, avšak jeho realizace není zcela jistá. Oproti tomu dohadné položky pasivní vycházejí ze zásady akruálního principu, tedy věcné a časové souvislosti nákladů a výnosů. Používají se v situacích, kdy závazek nepochybně existuje a vztahuje se k danému účetnímu období, avšak není dosud známá jeho přesná výše. Typicky jde o případy, kdy účetní jednotka disponuje dostatečnými informacemi o vzniku závazku, ale chybí jí finální doklad nebo přesné vyčíslení. Z pohledu daně z příjmů mají rezervy a dohadné položky pasivní odlišný režim. Rezervy jsou daňově uznatelné pouze tehdy, pokud splňují podmínky stanovené zákonem č. 593/1992 Sb. (zákon o rezervách), jinak jsou pouvažovány za daňově neuznatelné náklady. Naopak dohadné položky pasivní mohou být při splnění obecných podmínek daňově účinné, i když jejich přesná výše není známa. Rozhodnutí o jejich použití by však mělo vycházet z ekonomické podstaty závazku, nikoliv daňové optimalizace. Rozhodování mezi těmito dvěma nástroji je zásadní zejména u odměn a bonusů zaměstnanců. Pokud zaměstnanci vznikl k rozvahovému dni právní nárok na odměnu, například na základě splnění předem definovaných kritérií, jedná se o existující závazek. V takovém případě je správné využít dohadnou položku pasivní, a to i tehdy, pokud k formálnímu schválení dochází až v následujícím období. Naopak u nenárokovaných odměn, které závisí na rozhodnutí vedení společnosti po skončení účetního období, nelze k rozvahovému dni jednoznačně potvrdit existenci závazku. V těchto případech je vhodnější tvorba rezervy, jelikož účetní jednotka pouze předpokládá budoucí výdaj, aniž by měla jistotu jeho realizace. Volba mezi dohadnou položkou pasivní a rezervou představuje významné odborné rozhodnutí, které musí vycházet z podstaty konkrétní účetní situace. Oba nástroje slouží k zachycení závazků, liší se však mírou jistoty a charakterem nejistoty. Správná aplikace těchto institutů je klíčová pro zajištění věrného a poctivého obrazu účetnictví. V případě významných položek je navíc nezbytné jejich použití adekvátně vysvětlit v příloze k účetní závěrce, aby byla zajištěna transparentnost pro její uživatele. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Nový metodický pokyn sjednocuje postup po uplynutí lhůty pro stanovení daně Generální finanční ředitelství vydalo metodický pokyn č. 13197/26/MP k postupu správce daně po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Pokyn reaguje na nedávné závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a sjednocuje dosavadní správní praxi v situacích, kdy nalézací řízení neskončí pravomocným stanovením daně v zákonné lhůtě. Pokyn potvrzuje dva zásadní závěry. Prvním je, že po marném uplynutí lhůty již nelze daň stanovit, a to ani ve prospěch daňového subjektu. Praktický dopad to může mít například u řízení o nároku na odpočet DPH nebo o tvrzeném přeplatku, o nichž správce daně nestihl včas rozhodnout. Nově tak může dojít k zastavení řízení bez meritorního rozhodnutí o dani. Druhým důležitým závěrem je, že pokud daňový subjekt podá daňové tvrzení v posledním roce objektivní desetileté lhůty, tato lhůta se prodlužuje o jeden rok. Pokyn zároveň popisuje postup správce daně v jednotlivých fázích řízení a doplňuje jej o praktická schémata. Téma je sice relevantní jen pro užší okruh případů, o to větší pozornost však zasluhuje v řízeních vedených na samém konci prekluzivní lhůty. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Musí si svědek pamatovat přesné množství dodaného zboží? NSS v tom má jasno Rozsudek Nejvyššího správního soudu se spisovou značkou 7 Afs 232/2024 ze dne 26. 03. 2026 ve věci společnosti IRON HOUSES, s.r.o., se týká požadavků správce daně na přesné určení množství dodaného zboží v jednotlivých obdobích. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku věnoval poměrně praktické otázce, a to, zda lze odmítnout nárok na odpočet DPH jen proto, že svědci po několika letech nedokážou přesně popsat objem jednotlivých dodávek. V posuzovaném případě šlo o dodávky ocelových konstrukcí. Správce daně i krajský soud vycházeli z toho, že svědecké výpovědi nejsou dostatečné, protože svědci nedokázali určit konkrétní množství materiálu dodaného v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Podle NSS nelze však od svědků očekávat, že budou s odstupem několika let schopni popsat přesné množství jednotlivých dodávek či jiné dílčí detaily obchodních transakcí. Rozhodující podle NSS bylo, že jednotlivé výpovědi společně vytvářely konzistentní a věrohodný obraz obchodní spolupráce. Svědci popsali způsob realizace dodávek, přepravu materiálu i samotný tok zboží ke stěžovatelce. Správce daně navíc nijak relevantně nezpochybnil, že k dodávkám ocelových konstrukcí skutečně docházelo. Soud současně zdůraznil, že správce daně nemůže založit odmítnutí odpočtu DPH pouze na tom, že se nepodařilo „spárovat“ každou vstupní dodávku s konkrétním výstupním plněním, pokud nejsou dány jiné konkrétní pochybnosti o uskutečnění transakcí. Co si lze vzít z tohoto rozsudku? Z rozsudku NSS plyne, že správce daně nemůže odmítnout nárok na odpočet DPH jen proto, že si svědci po letech nepamatují přesné detaily jednotlivých dodávek. Pokud svědecké výpovědi ve svém celku věrohodně potvrzují existenci obchodní spolupráce a správce daně ji nijak relevantně nezpochybní, nelze odmítnutí nároku na odpočet postavit pouze na absenci přesných detailů. Rozsudek je dostupný zde: 7 Afs 232/2024 – 55 Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Termíny pro první podání k dorovnávací dani se blíží České společnosti, které jsou součástí velkých nadnárodních skupin, čekají v následujících měsících první plnění povinností podle zákona o dorovnávacích daních (zákon č. 416/2023 Sb.). Vedle samotných daňových přiznání bude nutné včas připravit také informační přehledy, resp. oznámení o podání globálního informačního přehledu (GIR), a současně vyřešit praktické otázky související se sběrem dat a koordinací v rámci skupiny. Informační přehledy k české a přiřazované dorovnávací dani za první období se podávají do 18 měsíců po skončení prvního výkazního období, takže za období odpovídající kalendářnímu roku 2024 připadá nejzazší termín na 30. června 2026. Za určitých podmínek může být povinnost v České republice považována za splněnou, pokud jiná společnost ze skupiny podala GIR v zemi, která s Českou republikou vyměňuje informace, česká společnost tuto skutečnost správci daně ve lhůtě do 30. června 2026 oznámí a podaný informační přehled bude obsahovat požadované náležitosti. Daňová přiznání k české i přiřazované dorovnávací dani musí být za rok 2024 podána do 2. listopadu 2026, a to vždy, tedy i pokud je výsledná dorovnávací daň nulová. Přestože za opožděné nepodání nulového přiznání nemusí vzniknout sankce, může tato skutečnost negativně ovlivnit postavení subjektu při budoucí správě daní. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Daňový kalendář na červen 2026 Mít přehled o daňových termínech se vyplatí jak účetním a podnikatelům, tak všem, kteří chtějí předejít zbytečným sankcím nebo komplikacím při plnění daňových povinností. Přinášíme vám proto pravidelný daňový kalendář nejdůležitějších termínů, na které byste v průběhu června 2026 neměli zapomenout. Včasné podání přiznání i úhrada daní vám může ušetřit peníze, čas i starosti. Nejpozději do 1. 6. 2026 je potřeba zaplatit daň z nemovitých věcí, pokud její celková výše nepřesáhne 5 000 Kč. U vyšší částky připadá na tento termín úhrada první splátky. Odlišný režim platí pro zemědělce. Termíny pro srážkovou daň Začátek i konec června přinášejí důležité povinnosti týkající se srážkové daně. Do 1. 6. 2026 je nutné odvést srážkovou daň za duben, další termín připadá na 30. 6. 2026, kdy se odvádí daň za květen. Tato povinnost se typicky vztahuje například na dividendy nebo některé kapitálové příjmy. Zálohy na daň a daň z neočekávaných zisků Polovina června je spojena také s úhradou záloh na některé druhy daní. Do 15. 6. 2026 je splatná záloha na daň z neočekávaných zisků, která dopadá na vybrané společnosti z energetického, finančního nebo petrochemického sektoru. Stejný termín se týká i fyzických osob, kterým za předchozí zdaňovací období vznikla vyšší daňová povinnost. Pokud jejich poslední známá daň přesáhla 150 000 Kč, vzniká povinnost uhradit čtvrtletní nebo pololetní zálohu na daň z příjmů. Povinnost podat Intrastat Firmy obchodující se zbožím v rámci Evropské unie by neměly zapomenout ani na systém Intrastat. Pokud hodnota jejich dovozu nebo vývozu překročila hranici 12 milionů korun, musí nejpozději do 16. 6. 2026 podat elektronické hlášení. Povinnost se sleduje zvlášť pro přijetí a odeslání zboží a po překročení limitu zpravidla trvá po celý následující kalendářní rok. Paušální záloha na zaměstnance Do pondělí 22. 6. 2026 musí zaměstnavatelé odvést zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti za měsíc květen. Jde o standardní měsíční odvod související se zdaněním mezd zaměstnanců. Pravidelné odvádění záloh pomáhá rozložit daňovou povinnost v průběhu roku a zároveň zajišťuje průběžné financování veřejných rozpočtů. DPH a kontrolní hlášení Plátci DPH mají termín do 25. 6. 2026 na podání přiznání k DPH za květen a současně i na úhradu samotné daně. Ve stejném termínu je potřeba podat také kontrolní a souhrnné hlášení. Právě kontrolní hlášení bývá častým zdrojem chyb a následných výzev od Finanční správy, proto se vyplatí věnovat jeho kontrole zvýšenou pozornost. OSS režim Poslední červnový den je důležitý zejména pro podnikatele využívající režim One Stop Shop (OSS). Do 30. 6. 2026 musí podat daňové přiznání a odvést DPH související s přeshraničním prodejem zboží nebo služeb. OSS výrazně usnadňuje správu DPH při obchodování v rámci Evropské unie, zároveň však klade důraz na správné nastavení procesů a dodržování termínů. Daňová legislativa se neustále vyvíjí a orientace v termínech i jednotlivých povinnostech bývá stále složitější. Pravidelný přehled důležitých dat vám může pomoci vyhnout se zbytečným komplikacím. Pokud si nejste jistí správným postupem nebo chcete mít své daňové povinnosti pod kontrolou, vyplatí se konzultace s odborníky na daňové poradenství. Zajímá vás více zpráv z prostředí daňového poradenství, zpracování mezd či legislativy? Přečtěte si naše další články.

DPH u transakcí se spojenými osobami Téma daně z přidané hodnoty v kontextu transakcí mezi spojenými osobami patří v posledních letech k nejdiskutovanějším otázkám v oblasti DPH. Soudní dvůr Evropské unie vydal v nedávné době několik zásadních rozsudků, které znovu otevřely debatu o tom, jak správně zacházet s úpravami převodních cen z pohledu DPH. Přesto tato oblast zůstává ve vysoké míře nejistoty, naopak závěry SDEU vyvolaly řadu dalších otázek.      Převodní ceny si firmy nejčastěji spojují s daní z příjmů. Typicky jde o otázku, zda ceny mezi spojenými osobami odpovídají principu tržního odstupu, tedy zda jsou nastaveny tak, jako by byly sjednány mezi nezávislými subjekty. V praxi se ale často zapomíná, že úpravy převodních cen mohou mít dopad také do DPH, případně do cla. Daň z příjmů, DPH a clo totiž sledují odlišné cíle. Daň z příjmů řeší správné rozdělení zisku mezi osoby ve skupině. DPH je naproti tomu tzv. transakční daň, posuzuje se vždy konkrétní dodání zboží nebo poskytnutí služby jednotlivě. Zvláštní situací je clo, které je jednou z položek, které vstupují do základu DPH při dovozu zboží. Vypočítává se z celní hodnoty, která zahrnuje nejen samotnou hodnotu zboží, ale také další související náklady, například dopravu. Komplikace mohou nastat ve chvíli, kdy společnost následně provádí dodatečné úpravy převodních cen. Ty totiž celní správa nemusí automaticky uznat. Základem DPH je obecně úplata, tedy vše, co má dodavatel za své plnění obdržet. U transakcí mezi spojenými osobami ale mohou nastat situace, kdy se místo sjednané ceny použije cena obvyklá. Typicky tehdy, pokud by sjednaná cena mohla vést k neoprávněné daňové výhodě, například kvůli omezenému nároku na odpočet DPH u jedné ze stran. Tři situace, které v praxi mohou nastat Způsob uplatnění DPH závisí primárně na povaze konkrétní korekce. Nejjasnější situace nastává tehdy, kdy je úprava ceny přímo vázána na konkrétní dodávku zboží nebo poskytnutí služby – typicky jde o roční true-up nebo true-down. V takovém případě DPH dopad existuje a korekce se provede prostřednictvím opravného daňového dokladu. Musí však platit, že mezi stranami dochází ke skutečnému převodu zdrojů a obě strany cenu vnímají jako reálné protiplnění. Druhou kategorií jsou případy, kdy platba ve skutečnosti odráží úplatu za jiné, samostatné plnění – například za převzetí skupinového rizika nebo marketingovou podporu. Takové platby DPH podléhat mohou a je nutné je posuzovat individuálně z hlediska místa plnění, sazby a případného přenosu daňové povinnosti. Třetí skupinou jsou pak úpravy, které přímou vazbu na konkrétní plnění postrádají úplně, a nesplňují proto definici úplaty pro účely DPH. Příkladem mohou být jednostranné korekce nařízené mateřskou společností bez reálné kompenzace zdrojů. Ty DPH nepodléhají. Co přinesl Soudní dvůr EU Judikatura SDEU v posledních letech výrazně formuje přístup k celé problematice. Rozsudek C-726/23 Arcomet Towercranes potvrdil, že úprava převodních cen může představovat úplatu za samostatné plnění, a to i v případě, kdy je transakce zapojena do vztahů s nespřízněnými stranami. Rozsudek C-808/23 Högkullen AB pak zpochybnil široké pojetí nároku na odpočet DPH u manažerských služeb přijatých holdingovou společností – jednotlivé výstupní služby je třeba ocenit a posoudit zvlášť. Rozsudek C-527/23 Weatherford Atlas odmítl myšlenku, že nárok na odpočet může vzniknout z úhrnné hodnoty skupinových služeb bez prokázání jejich přímé vazby na zdanitelná plnění příjemce. Na své rozhodnutí dosud čeká věc C-603/24 Stellantis Portugal, která řeší DPH u úprav převodních cen na automobily v rámci skupiny – její výsledek bude mít zásadní dopady pro výrobní a distribuční skupiny. Rizika nevznikají jen při samotném nastavení převodních cen, ale také při následných daňových kontrolách. Pokud správce daně při kontrole daně z příjmů dospěje k závěru, že určitý náklad není dostatečně doložený, může se stejný problém objevit i u DPH. V praxi to znamená, že může být zpochybněn také nárok na odpočet DPH. Komplikace mohou nastat hlavně u přeshraničních transakcí. Každý stát může mít jiné lhůty a jiný pohled na to, jak má být úprava převodních cen vykázána. Firma se tak může dostat do situace, kdy v jednom státě ještě musí DPH opravit, zatímco v druhém státě už to možné není. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Finanční správa reaguje na aktuální judikaturu ohledně okamžiku uplatnění nároku na odpočet daně Finanční správa upřesnila nejasnosti ohledně okamžiku uplatnění nároku na odpočet DPH u přijatých plnění, u nichž plátce v daném období neobdržel daňový doklad. Dle běžné praxe podložené § 73 odst. 1 písm. a) zákona o DPH se nárok uplatňuje v období přijetí daňového dokladu (faktura za březen vystavena v dubnu se nárokuje až v dubnu). Výrazný rozkol do této praxe vnesl rozsudek Tribunálu SDEU ze dne 11. února 2026 ve věci T-689/24, I. S. A. Ten připustil možnost uplatnit odpočet již za období, ve kterém nastalo zdanitelné plnění, i když faktura v tomto období chyběla – za předpokladu doručení faktury do dne podání daňového přiznání. Proti rozsudku však bylo zahájeno přezkumné řízení před Soudním dvorem ve věci C-167/26 RX, které stále probíhá, a odkládá tak vykonatelnost těchto závěrů. Dle názoru české Finanční správy, která v této věci vydala sdělení, není možné podle tohoto rozsudku Tribunálu postupovat, protože vzhledem k přezkumu nenabylo rozhodnutí účinnosti. Doporučujeme tedy v této věci sledovat nejaktuálnější judikaturu – my Vás o ní budeme informovat. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.

Zpráva o daních z příjmů – termín pro zhotovení a zveřejnění ve sbírce listin se blíží Zpráva o daních z příjmů (Public Country-by-Country Reporting) reprezentuje nástroj na větší transparentnost nadnárodních skupin s ohledem na daňovou povinnost. Country-by-Country Reporting („CbCR“) jako takový byl zaveden v rámci iniciativy BEPS s cílem omezit přesouvání zisků do nízce zdaněných jurisdikcí a slouží zejména jako podklad pro analýzu rizik správce daně. Povinnost podávat CbCR dopadá na nadnárodní skupiny s konsolidovanými výnosy přesahujícími 750 milionů EUR. České účetní jednotky zpravidla plní ohlašovací povinnost vůči Specializovanému finančnímu úřadu, v jejímž rámci identifikují reportující entitu skupiny. Pokud je touto entitou česká společnost, podává Zprávu podle zemí za celou skupinu do 12 měsíců po skončení účetního období. Vedle neveřejného CbCR byla s účinností od roku 2024 implementována směrnice EU 2021/2101, která zavádí tzv. public CbCR, tedy veřejnou Zprávu o daních z příjmů. Prvním reportovatelným obdobím je účetní období započaté po 22. červnu 2024, tudíž například u subjektů s hospodářským rokem končícím 30. června začíná první období dne 1. července 2024 a při splnění dvouletého testu vzniká povinnost zveřejnění k 30. červnu 2026. Povinnost zveřejnit public CbCR může být splněna na úrovni nejvyšší mateřské společnosti. Pokud má tato společnost sídlo v EU, plní povinnost zpravidla za celou skupinu. V případě mateřské společnosti mimo EU lze využít režim rovnocennosti, jsou-li splněny zákonné podmínky, zejména zveřejnění ekvivalentní zprávy, kde bude výslovně česká společnost uvedena, její uložení do Sbírky listin v češtině nebo angličtině a současné zveřejnění na webových stránkách mateřské společnosti. Nesplnění těchto podmínek vede k přechodu povinnosti na českou společnost. V případě nesplnění povinnosti zveřejnění zprávy o daních z příjmů může být dané společnosti uložena pokuta až do výše 3% jejích aktiv. Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.