Stravné

Stravné má zaměstnanci kompenzovat zvýšené náklady na jídlo během pracovní cesty. Výše stravného závisí na délce trvání tuzemské cesty. Konkrétní sazby také stanovuje každoročně vyhláška MPSV, na rok 2026 platí tyto sazby stravného:

Zaměstnavatel může poskytnout i vyšší částku stravného než stanovuje vyhláška, ovšem část přesahující zákonný limit podléhá u zaměstnance zdanění a odvodům na sociální a zdravotní pojištění.

Pokud zaměstnanec během pracovní cesty obdrží bezplatně jídlo, stravné se za každé takto poskytnuté jídlo krátí, a to o 70 %, 35 % nebo 25 % dle délky cesty. Na stravné zaměstnanec zároveň ztrácí nárok tehdy, pokud mu během pracovní cesty v délce 5 až 12 hodin byla poskytnuta dvě bezplatná jídla nebo pokud během cesty trvající 12 až 18 hodin obdržel tři bezplatná jídla.

Další vedlejší nutné výdaje

Zaměstnavatel hradí i další nezbytné výdaje, například parkovné, dálniční poplatky nebo náklady spojené s cestováním hromadnou dopravou.

Zahraniční pracovní cesty

Na zahraniční pracovní cesty se vztahují obdobná pravidla jako na tuzemské pracovní cesty. Hlavní rozdíl spočívá především ve výši zahraničního stravného, jehož sazby stanovuje vyhláška Ministerstva financí, pro rok 2026 vyhláška č. 489/2025 Sb., ve které je základní sazba určena pro každý stát samostatně. Vedle zákonných cestovních náhrad mohou zaměstnavatelé zaměstnancům poskytovat i další cestovní náhrady vycházející z vnitřního předpisu nebo kolektivní smlouvy, například kapesné, které může činit až 40 % základní sazby zahraničního stravného. Toto kapesné není předmětem daně z příjmu zaměstnance a u zaměstnavatele je daňově účinné.

Jak je to s pracovní dobou?

Ne veškerý čas strávený na pracovní cestě se považuje za výkon práce. V praxi často dochází k mylné představě, že zaměstnanci mají nárok na proplacení celé doby strávené na pracovní cestě jako pracovní doby, což ale zákoník práce neumožňuje. Za výkon práce se považuje pouze doba, kdy zaměstnanec skutečně plní pracovní úkoly. Pokud zaměstnanec cestuje mimo běžnou pracovní dobu, zpravidla mu nenáleží mzda ani příplatek za přesčas, ale nárok na cestovní náhrady zůstává zachován.

Zaměstnanci se ovšem mzda ani plat během pracovní cesty nekrátí, a to ani v případě, kdy skutečný výkon práce tvoří jen menší část celé cesty. Pokud zaměstnanec nemůže po zbytek pracovní doby vykonávat práci z důvodu pracovní cesty nařízené zaměstnavatelem, jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele a zaměstnanci náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

Povinnosti po návratu

Po návratu z pracovní cesty zaměstnanec doplní do cestovního příkazu skutečné časy odjezdu a příjezdu a přiloží doklady o zaplacených výdajích. Zaměstnavatel je povinen provést vyúčtování a doplatit případný rozdíl mezi poskytnutou zálohou a skutečnými výdaji.

Závěr

Pracovní cesty představují běžnou součást pracovního života a jsou spojeny s řadou práv i povinností jak na straně zaměstnance, tak zaměstnavatele. Zaměstnanci mají při pracovních cestách nárok na úhradu cestovních výdajů, zejména na dopravu, ubytování a dalších nutných nákladů vzniklých v souvislosti s cestou. Veškeré výdaje je zaměstnanec povinen prokázat příslušnými doklady.

Pro zaměstnavatele je důležité správně nastavit pravidla pracovních cest a dodržovat zákonné podmínky poskytování cestovních náhrad. Znalost těchto pravidel pomáhá předcházet sporům a zajišťuje hladký průběh pracovních cest pro obě strany.

Důležitým bodem je rovněž fakt, že na cestovní náhrady, tak jak vyplývá již z jejich názvu, se nehledí jako na příjem zaměstnance, ale pokud jsem poskytovány v rozsahu dle příslušných vyhlášek, tak se jedná o příjem, který na straně zaměstnance není předmětem příjmu, naopak na straně zaměstnavatele je daňově uznatelný.

Podívejte se na naše další články ze světa daní, daňového poradenství a financí. Najdete nás na EKP Advisory, Facebook či LinkedIn.